Klíč k hlubšímu životu
Aiden Wilson Tozer


Kapitola 1.
Bez obnovy není probuzení

Kdekoliv se dnes sejdou křesťané, můžeme slyšet jedno, stále se opakující slovo: probuzení.
V kázáních, písních a modlitbách stále připomínáme Pánu i sobě navzájem, že to, co nejvíce potřebujeme, abychom vyřešili všechny naše duchovní problémy, je totéž, co kdysi - "velké probuzení". Náboženský tisk také ve velké shodě tvrdí, že probuzení je dnešní důležitou potřebou, a ten, kdo by byl schopen předložit úvahu na toto téma, může si být jistý, že najde mnoho vydavatelů ochotných ji vydat.
Všech se zmocnila tak silná touha po probuzení, že nikdo už nemá dost odvahy, aby se tomu postavil. Náboženství, podobně jako filozofie, politika nebo dámské oblečení, má svá módní období. Víme z historie, že největší světová náboženství měla období růstu a úpadku, a právě období růstu jsou kronikáři nazývány probuzením.
Například islám zažívá nyní v mnoha zemích probuzení. Poslední zprávy z Japonska hovoří, že po krátkém období krize, který nastal po 2. světové válce, se šintoismus překvapivě rychle obnovuje. Ve Spojených státech se jak římský katolicismus, tak liberální protestantismus rozvíjí takovým tempem, že slovo "probuzení" se zdá být příhodným pro tento jev. Děje se to však bez viditelného nárůstu morální úrovně jejich vyznavačů.
Pokud však lidové křesťanství bude zakoušet překotný rozvoj bez proměňující moci Ducha svatého, pak zanechá příštímu pokolení Církev v horším stavu, než v jakém se dosud kdy nacházela. Konečnou potřebou dneška není obyčejné probuzení, ale radikální obnova, která zasáhne kořeny našich morálních a duchovních nedostatků, a bude se zabývat spíše příčinami než důsledky, a chorobou než jejími symptomy.
Jsem hluboce přesvědčen, že v nynějších poměrech v podstatě žádné probuzení nechceme. "Velké probuzení" takového křesťanství, jaké dnes známe v USA, by se mohlo stát morální tragédii, úpadkem, jenž by nebylo možné napravit ani během jednoho století.
Není to řečeno bezdůvodně, v historii církve již k tomu několikrát došlo. Předchozí pokolení protestantů vystoupilo na obranu křesťanské historické víry. Vzniklo tehdy silné hnutí zvané fundamentalismus jako reakce na "vědeckou kritiku" a z něho vzniklý modernismus. Toto hnutí, spíše spontánní, neexistovalo v rámci velké organizace. Kdekoliv se však objevilo, vedlo k "zastavení rostoucí vlny negace" v křesťanské teologii a k opětnému představení a obnově základních doktrín novozákonního křesťanství.

Oběť vlastních skutků

Dnes se příliš nehovoří o tom, že fundamentalismus, který se rozšířil mezi různými nezávislými sbory a skupinami, padl za oběť svým vlastním ctnostem. Slovo zemřelo v rukách svých přátel. Inspiraci slova, nejdůležitější z doktrín, kterou jsme vždy vyznával a vyznávám, důsledkem jednání fundamentalistů zachvátila smrtelná choroba. Hlas proroka byl umlčen, a mysl věrných ovládli učitelé Písma, čímž je připravili o náboženskou představivost. Neoficiální hierarchie rozhodovala o tom, v co mají křesťané věřit. Ne Písmo svaté, ale názory učitelů na Písmo se staly vyznáním věřících. Křesťanské školy a semináře, ústavy a biblické konference, známí vykladači Bible, ti všichni se spojili, aby vyznávali kult textualismu. (Textualismus - formální zacházení a držení se Písma svatého bez ohledu na jeho Ducha). Byl vytvořen extrémní systém ulehčení, osvobozující křesťana od pokání, poslušenství a nesení kříže, takže Slovo získalo pouze formální význam. Celé úseky Nového zákona byly odebírány Církvi a odsouvány podle nepřirozené zásady "rozboru Slova pravdy".
To vše způsobilo v náboženské mysli společnosti nepřátelství vůči opravdové křesťanské víře. Něco na způsob mrazivé mlhy se usadilo na fundamentalismus ale pod ní byla nadále úrodná půda. Bylo jim samozřejmě novozákonní křesťanství, obsahující základní biblické doktríny, ale klima nepřálo zralému ovoci Ducha.
Všeobecný postoj se zásadně lišil od toho, který panoval v prvotní Církvi a pozdějších století, kdy horliví následovníci Krista trpěli, zpívali a velebili Ho. Doktríny byly správné, ale chyběl v nich život. Bylo zabráněno tomu, aby se rozvinulo zdravé biblické učení. Situaci můžeme přirovnat k papouškovi, který sedí na svém bidýlku a svědomitě odříkává poze to, co se naučil. Zřídka kdy bylo slyšet hlas hrdličky, a vše bylo přesycovala ponurá a smutná nálada. Víra, mocná a oživující doktrína v ústech apoštolů, se stala v ústech učitelů Písma něčím zcela jiným, zbavena své moci. Když litera triumfovala, Duch ustoupil. Vše ovládl textualismus. Byla to doba, kdy opravdová víra se dostala do babylónského zajetí.
K upřesnění je třeba dodat, že taková byla pouze všeobecná situace. Určitě i v té smutné době byli tací, kteří vedení pouze neurčitým pocitem byli lepšími teology, než jejich učitelé. To oni směřovali k moci a plnosti, která nebyla známa ostatním. Bylo jich však nemnoho a protivenství bylo příliš velké na to, aby sami dokázali rozehnat mlhu, vznášející se nad zemí.
Omyl textualismu není omylem doktrinálním. Je o mnoho záludnější a zároveň je obtížnější jej odkrýt, ale jeho následky jsou rovněž smrtelné. Chybné byly ne teologické přesvědčení, ale předpoklady.
Textualismus např. předpokládal, že pokud dobře známe slovo, vymezující nějakou pravdu, pak je to rovno s konáním této pravdy v našem životě. Pokud je něco v Písmu, pak je to i v nás. Pokud souhlasíme s nějakou doktrínou, znamená to, že ji i zakoušíme. Jestliže něco bylo skutečné u Pavla, pak je to samozřejmě skutečné i v nás, poněvadž uznáváme Pavlovy listy jako inspirované Bohem. Např. Bible říká, že můžeme být spaseni, textualismus však jde dále a říká, že již jsme spaseni, k čemuž nemá žádné opravnění. V takovém případě osobní jistota spasení by nebyla ničím jiným než intelektuální závěr, vytvořený z doktrinálních předpokladů, a z toho vyplývající osobní zkušenost by měla pouze částečný, pouze rozumový charakter.

Vzpoura proti tyranii rozumu

Potom přišla vzpoura. Lidský rozum může uspokojit textualismus pouze do té doby, dokud opravdově nezatouží nalézt východ. A tak poklidně, téměř bez známek rodící se vzpoury, masy podřízené fundamentalismu začaly protestovat, ne proti biblickému vyučování, ale proti tyranii mysli učitely Písma. S odhodlaností tonoucích bojovali o přístup ke vzduchu, naslepo hledali cestu ke větší svobodě mysli a k uspokojení, které se domáhala jejich přirozenost, a kterou jim odmítali dát jejich učitelé.
Důsledkem toho v posledním čtvrtstoletí došlo k náboženskému úpadku, který se nedá srovnat s ničím jiným, než s obdobím, kdy Izrael uctíval zlaté tele. O nás, biblických křesťanech, můžeme pravdivě říct, že jsme "zasedli, abychom jedli a pili, a povstali jsme, abychom se bavili". Hranice rozdělující Církev od světa se vytratila.
Hříchy zkaženého světa, s vyjímkou těch několika nejnápadnějších, jsou obecně tolerovány a horlivě opakované přímo šokujícím počtem tzv. "znovuzrozených" křesťanů. Mladí křesťané si vybírají za vzory ty nejhorší typy lidí tohoto světa a nsaží se jim co nejvíce připodobnit. Náboženští vůdci si zase přisvojili metody reklamních odborníků: vychloubání, lákání a nestydaté přehánění se nyní staly normálním způsobem práce v církvi. Vytvořilo se morální klima pocházející ne z Nového zákona, ale spíše z Brodwaye nebo Hollywoodu.
Křesťané přestali být příkladem, a sami začali hledat vzor, kterým se stal svět. Svatá víra našich otců se stala v mnoha případech něčím na způsob představení. Zarážející na tom je skutečnost, že toto vše proniklo mezi věřící shora, od jejich učitelů.
Proces posvěcení, který začal v období Nového zákona, je nyní zcela utlumen. Radikální prvky svědectví a života, které kdysi způsobily nenávist světa vůči Kristovým učedníkům, vymizely z dnešního křesťanství. Křesťané byli kdysi revolucionáři - morálními, ale ne politickými. My jsme však tento revoluční charakter ztratili. Nyní již není nebezpečné být křesťanem a ani to nic nestojí, a milost není ani tak přístupná, jako spíše laciná. Dnes se zabýváme přesvědčováním celého světa, že je možné zakoušet veškerý užitek vyplývající z Evangelia bez toho, aniž bychom museli zásadně měnit svůj dosavadní styl života. Nabízíme "vše a dodatkem Nebe".
Takový obraz dnešního křesťanství, i když ne vždy spravedlivý, je však pravdivý v případě drtivé většiny současných křesťanů. Z toho důvodu jsou také zbytečné snahy velkých skupin věřících, kteří tráví dlouhé hodiny na modlitbách v prosbách o probuzení. Pokud nejsme připraveni zavést změny, pak se můžeme rovnout přestat modlit. pokud modlitebníci nemají záměr a víru změnit celý svůj život v souladu s novozákonními vzory , pak nemůžeme hovořit o opravdovém probuzení.

Kdy je modlitba falešná?

Modlitba může být někdy nejen zbytečná, ale rovněž i falešná. Uveďme příklad: Izrael byl poražen u Aje a ..."Tu roztrhl Jozue své roucho, padl před Hospodinovou schránou tváří k zemi, ležel tak až do večera spolu s izraelskými staršími a házeli si prach nahlavu" (Jz 7:6).
Podle naší společné představy probuzení, bylo jejich jednání ve všech ohledech správné a kdyby trvalo dostatečně dlouho, jistě by Boha předsvědčilo a přineslo požehnání. Ale "...Hospodin řekl Jozuovi: " Vstaň! Co je s tebou, že jsi padl na tvář? Izrael zhřešil. Přestoupili mou smlouvu, kterou jsme jim vydal... Vzhůru, posvěť lid a vyzvi jej: "Posvěťte se na zítřek! Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Uprostřed tebe je něco, co propadlo klatbě, Izraeli! Nemůžeš obstát před svými nepřáteli, dokud to, co propadlo klatbě, neodstraníte ze svého středu." (Jz 7:10.11.13)
Obnova je nezbytná v samotné Církvi. Prosby o to, aby proudy požehnání plynuly na zkaženou a neposlušnou Církev, je ztrátou času a sil. Nová vlna náboženského zájmu může maximálně ve sborech zvýšit počet lidí, nemajících v úmyslu uznat vládu Ježíše, ani poslouchat jeho přikázání. Bůh nemá zájem na zvětšování počtu lidí chodících do kostela, ale jde mu o ty, kteří touží změnit své jednání a chtějí žít svatým životem.
Pán kdysi skrze ústa proroka Izajáše řekl slova, které by měly jednou provždy vyřešit tuto otázku: "K čemu je mi množství vašich obětních hodů, praví Hospodin. Přesytil jsme se zápalných obětí beranů i tuku vykrmených dobytčat, nemám zájem o krev býčků, beránků a kozlů. Že se mi chodíte ukazovat! Kdo po vás chce, abyste šlapali na nádvoří? Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla se mi hnusí, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění (...) Omyjte se, očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo. Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy (...) Budete-li povolní a poslechnete, budete požívat dobrých darů země." (Iz 1:11-13.16.17.19).
Modlitba za probuzení bude vyslyšena tehdy, bude-li ji doprovázet změna životní stylu. Celonoční společné modlitby, které nepředchází opravdové pokání, mohou ve skutečnosti urážet Boha. "Lepší je poslouchat než obětovat..." (1 Sam 15:22).
Musíme se navrátit k novozákonnímu křesťanství nejenom ve slovech vyznání, ale také celým svým životem. Oddělení se od hřešícího světa, poslušnost, prostota, úcta, sebeovládání, skromnost, nesení kříže - to vše se musí stát skutečnou částí myšlenky plného křesťanství a musí být realizovány v každodenním životě. Musíme očistit naší vnitřní svatyni a ještě jednou se cele poddat našemu zmrtvýchvstalému Pánu. To se týká jak autora této knihy, tak i každého, kdo vzývá jméno Ježíš. Teprve tehdy se můžeme modlit s nadějí a očekávat skutečné probuzení.


Další kapitoly:

Kapitola 2.
Co je hlubší život?
  • Kdyby Pavel mohl dneska kázat...
  • Nová touha
  • Naslouchání bez poslušenství

    Kapitola 3.
    A co s dary Ducha?
  • Co je opravdová Církev?
  • Vzájemná pouta
  • Kolik je darů

    Kapitola 4.
    Jak být naplněn Duchem svatým?